pondělí 13. června 2016

Těhotenství - můj třetí porod - Motol 2016

Krásný den,

tak už to vypuklo, dočkali jsme se "malého" drobečka Tadeáška, no a jak to celé probíhalo?

Zpátky do minulosti k prvnímu porodu: http://zdravakrasna.blogspot.cz/2016/03/tehotenstvi-muj-prvni-porod.html
Zpátky do minulosti k druhému porodu: http://zdravakrasna.blogspot.cz/2016/03/tehotenstvi-muj-druhy-porod.html

Po nekonečně nekonečných a dlouhých dnech kdy jsme se snažili o urychlení porodu, hromady bolestí a poslíčků, jsem se probudila do úterý 7. 6. 2016, den to byl jako malovaný, únava se dala krájet. Nasnídám se a říkám si jako každý den, dneska by to už mohlo jít. Dám si čaj z maliníku a jdu vyhledávat nové možnosti, jak porod vyvolat doma bez vyvolávání v porodnici, opětovně nenacházím žádné novinky a tak se rozhodnu, že to prubneme další procházkou. Chodím opravdu denně, včera to bylo nějakých 7kilometrů a to v tom dusnu a vedru s 24kily navíc je opravdu záhul.

Normálně nechodím bez manžela, protože se už bojím nahánět mladšího syna (za 4 měsíce 3roky). Ale jdeme tatkovi do práce naproti, supím a úpím. Nechávám kluky na hřišti i s nejstarším a jdu domů, před domem se rozhodnu, že budu kroužit kolem baráku, dokud se nebudu cítit úplně vyčerpaná. Sousedi už na mě zuřivě mávají, proč stále kroužím kolem domu.

Je 18hodin a já to vzdávám a jdu domů, čeká mě iks pater schodů. Navečeřím se, přijdou kluci. V 19hodin přijde první větší kontrakce.

A tak po 8minutách polehounku nabíráme na intenzitě. V 21hodin si jdu lehnout, protože už to začíná být šílený a intuitivně vím, že tohle je to "pravé ořechové", jdu zkusit pár kontrakcí zaspat a nabrat sílu. Spát moc nelze, intervaly se zkracují.

V 1hodinu ráno budím manžela, že jedeme. Najednou panika, běháme po bytě a přemýšlíme jak to ted udělat, veškeré plány jsou okamžitě v trapu, manžel zásadně pokládá otázky při kontrakcích a to na něj leda funím jako lokomotiva at myslí sám :D Vyrazíme tedy a necháme děti samotné doma, uvidíme, co nám řeknou v porodnici a případně muž rovnou dojede pro hlídací tetu Jitku. Div ne na čelo nalepíme staršímu vzkaz, že kdyby cokoliv at hned volá. V autě mě bolístky přejdou, najednou přemýšlím, zda nejet domů, dojedeme tedy před Motol a čekáme pár minut - kontrakce jako bejk, tak jdeme.

Zazvoním na zvonek: Anoo? No já možná rodím.

Uvnitř čeká paní přede mnou a kaluž čísi plodové vody, dneska večer mají hukot. Čekám, až vyšetří maminku přede mnou, z jiné místnosti slyším vydýchávání, polévá mě pot. Předchozí porody se vám vybaví rychlostí blesku. Přijde řada na vás, otevřená na 4cm, tak jdeme rovnou na monitor.

Po natočení monitoru dostanu košili a odvedou mě pro věci, kde mám manželovi oznámit, že rodíme, ale ejhle... V čekárně se válí hromada mých tašek ale manžel nikde, panikařím, sestra mi hodí věci, že musíme jít na klystýr. Nechápu, kam šel. V chvilce mu zavolám: Kde jsi? Hledal jsem záchod. Jak můžeš proboha hledat záchod, když já rodím, to sis nemohl dojít do háje doma? (vztek se ve mě vaří, taková bezohlednost, on si je na záchodě). Ptá se, co se děje, suše vyštěknu at jede pro hlídačku, že už mám skoro za sebou i klystýr.

A pak už to jde ráz na ráz, klyzma, pak sprcha, vyprazdnování se, pochodování, skákání na míči a čekání. Za hodinu volám opět muži, kde je, prý jsem u tebe za 15minut, čekám asi 40. Neskutečné, šel prý znovu na záchod, nevím, komu ten klystýr dali.

Upřímně se cítím ale dobře, bolesti vydýchávám, ale stále se to dá "přežít", hopsám na baloně a registruji příjemnou změnu, na porodním pokoji je rádio, sprcha je boží, koulím se v ní skoro nonstop. Pak dorazí muž, jsem ráda, že jsem všechny ty pročištovací procedury nedostala už ve velkých bolestech jako minulý porod. Celkem si to užívám a říkám si, jak dobře to jde.

Jenže pak vtrhne dovnitř porodní asistentka, a že když neodtekla voda, píchneme jí. Ačkoliv porod jde dobře, za mnou čeká dalších iks rodiček, přetlak je přetlak a tak se to musí urychlit. Píchnutí plodové vody mě děsí, čekáme na kontrakci a pak se pomocí dlouhého kovového háčku voda několikrát píchne, nebolí to, ale příjemné to také není, muž má odvrácenou hlavu, vypadá všelijak.

Asistentka odnese mé jezero, a za 5 minut přichází první naprosto brutální kontrakce, která mě totálně rozhodí, nečekala jsem takový nášup, nejradši bych si rvala vlasy, hučím do muže, jak dlouho to trvalo minule, ty největší bolesti, proč si to někam nepoznamenal. Po hodině bolestí po minutě mi přijde paní asistentka oznámit at jdu znovu do sprchy, vydržím tam dvě kontrakce a musím zpět a cestou mě chytne takovej marast, že začnu na manžela řvát at pro někoho dojde, že tohle nevydržím.

Od píchnutí vody mě provází taky neuvěřitelný třes, drkotám zubama, nohama, nemůžu to ovládnout, a ačkoliv bych chtěla odpočívat aspon trošku mezi kontrakcemi, tak to prostě díky třesu nelze. Tlak na konečník - jsem zkontrolována a že prý to už brzy bude, za jak dlouho? Za chvíli. Vztekle odvětím, co to je chvíle v minutách, dostane se mi odpovědi, že tak 15. 15 MINUT - 15 MINUT!!

Zní to jako troška ale zároven jako hrůzných 15 minut - dělaly jste někdy plankovou pozici? 20sekund je někdy tolik, že se vám orosí čelo. V závěru mám zakázáno tlačit, ještě nejsme připravení, a v tu chvíli přichází naprosto úžasná pomoc od manžela - držel mě za ruce (které jsem křečovitě držela abych netlačila), líbal na splavené slané čelo a já prodýchávala jak vzteklá. Chce se mi zvracet, omdlít, nestíhám už ani dýchat.

Jsem splavená jako myš, pak už jen hučím, že rodím, přilítne pak doktor, moc velký sympaták, vysvětlí jak to ted proběhne. Nádech, výdech, drž si nohy, zatlač a nezapomen zavřít oči (to jsem minule zapomněla). Pan doktor se ani nenaděje a já už vymačkám ze svých útrob hlavičku. Néé ještě nééé a nebo teda jooo.. Pak je problém s ramínky, jež se zaseknou, ale statečně je nakonec vymáčkneme. Miminko mělo chvíli omotaný pupečník kolem krku. Vše je ale v pořádku, pak už jen porod placenty, pár stehů na krásu a můj naprostý záchvat, že jsem to zvládla i potřetí nasyrovo.. Moje panické ječení, že chci léky přišlo opět pozdě :D

Objímám manžela, pláču, a enormní třes nepřestává. Moje devítiměsíční bříško je vedle v postýlce.

4000g a 52cm - Tadeáš

A protože jsem se rozepsala velmi, tak přijde pokračování, jak to probíhalo po porodu, jaké to bylo na oddělení šestinedělí a proč má někdo potřebu se v 1 ráno hádat s manželem, kdo přestane kouřit. Plus mnoho dalšího.

Anet
PS: Rodit už NECHCI!! Bolí to jako čert :D

Ve shrnutí byl první porod nejméně bolestivý, ten třetí nejvíce a také to bylo celé nejdelší. I samotné vytlačení miminka se více táhlo, i když to by vyhrál v délce druhý porod.

Následující článek: http://zdravakrasna.blogspot.cz/2016/06/po-porodu-proc-tedik-papa-mamu.html

Žádné komentáře:

Okomentovat