čtvrtek 13. dubna 2017

Vybíravý? Autista a jídlo.

Článek není odborný, je napsán ze zkušenosti a měl by ukázat především "obyčejným" lidem všední problémy s autistickými dětmi. 

Krásný den,

závidím maminkám, které se trápí, že jejich dítko nejí papriku ale přitom jí rajče, špenát, řepu, okurku, mrkev. Závidím maminkám, které řeknou, že jejich dítě nejí a přitom jen nedojedlo celou polévku a nechalo trochu masa. Závidím těm, co jim přijde, že musí dítě do jídla nutit a přitom jim to jen o trochu déle trvá, ale snědí všechno.

Jak to mají autisti s jídlem?

Často byste řekli, že jsou vybíravý, rozmlsaný a vlastně nevychovaný bez špetky respektu, protože máma přece uvařila. Jenže když fakt nemusíte sulc a někdo vám ho bude cpát do pusy, budete hýřit nadšením? Stejně v případě prejtu, koprovky, dosadte zkrátka co je vám po (NE)chuti.

S jídlem se u nás doma vždy bojovalo, u nejstaršího syna jsem si poměrně rychle zvykla. No tak nejí zeleninu, ono děda jí taky nejí a ještě chytře hlásá, že je to hnusný a dokáže vybrat i mikroskopické kousky z polévky. Ovoce taky zrovna není hitparáda. Maso nejedl nikdy. Protože jsem byla v poměrně dost problematické finanční situaci, ani jsem neměla takové prostředky, abych stále vyvářela nějaké novoty, tak jsem i ocenovala, že nemusím vařit jako pětihvězdičková restaurace.

Postupem času se to vyšperkovalo a člověk by musel mít věšteckou kouli, aby odhadl, co zrovna ten mladej jí a co nejí. Týden jenom vajíčka. Pak týden těstoviny s kečupem. Knedlík, anebo řízek. Ale uděláte vajíčka šestý den a už je nejí a chce něco jiného a ještě vám do krve bude tvrdit, že vejce nikdy nejedl.

Aneb ke každému dítěti návod k použití. 

Náš Štěpa (ale i Matyáš) byl kojen něco málo přes rok. Ovšem už s obdobím příkrmů nastávali první potíže, nejí zelenou, nejí bílou, jí jen jeden druh. U kaše se strhává den co den bitka a před každým kojením namíchaná lžička jakési hmoty (doporučeno lékařkou) aby to udržel v bříšku a neustále neblinkal.

Pamatuju si na chvíli, kdy jsme krmili a v tu chvíli se nikdo nesměl ani o milimetr pohnout, on by to prostě vycítil a už by dál nejedl. Říkala jsem si, že jsem blázen, že jsem to zavinila nějakým způsobem já, co když prostě celé ty řeči o rituálech se spaním a večeří a gelíčky a krémíčky jsou spíše na škodu?

Postupně se jídlo, co jedl, smrskávalo, pak už přišly výčitky, že jsme málo dávali pokrmy do tvaru panáčků a zábavně na talířky - chtělo to prostě víc palem a tučnáků z rohlíků! Neříkala jsem dostatečné množství básniček k povzbuzení chuti, je nás málo - žalostně málo, abychom jedli i za tetku Pepču. Možná jsme to moc ohřívali, možná málo, třeba to jen stihlo vždy o stupínek vychladnout. Dělala to konzistence? Chut? Zápach jídla? Barva? Dělala to něčí přítomnost u stolu? A nevadí třeba, že mám oranžové tričko a jeho to rozptyluje? Přijdu vám jako blázen?

Kde je sakra ten problém?

A tak jíme doma vždy následovně - jsou dva talířky a na jednom je brambor a vejce a na druhém suchý brambor, a pak jsou talíře, kde máme jídlo my s mužem (nás už měsíc v kuse brambor nebaví a tak jíme těstoviny). Znamená to pro mne vaření navíc.

Vždy mě pobaví hlášky typu: Všichni jíme to samé, děti prostě nemají na výběr a jedí to co my... HAHAHA zasmějí se autíkovi rodiče.

Temple Grandin (ve stejnojmenném filmu dle skutečného života) jí roky pouze dvě věci - ŽELÉ A JOGURT. Prostě nic jiného nejí.

Jsou maminky, co udržují v jisté teplotě jídlo, než ho dítě sní.
Maminky, co vaří jen hnědé věci.
Maminky, které i ve čtyřech letech dítěte ohřívají jednu a tu samou skleničku kojeneckých příkrmů.
Maminky, co jim děti jedí jen slané tyčinky.
Maminky, co se snaží každý den připravit to jídlo, které bude "TO ONO" a pak ho s pláčem dojídají, protože to zase bylo špatně.
Maminky, co už nemají sílu zase zkoušet něco vařit.
Maminky, které už vytáčí, když jim radíte ve stylu: a zkoušeli jste to víc okořenit, nekořenit, ozdobit, vyměnit, obarvit, zpívat u toho, hrát divadlo s jídlem, povídat si u toho, nechávat ho na stole aby si volně mohlo dítě brát a dokonce i nedávat dětem schválně to, co by chtěly, aby děti jedly, ale sobě na talíř to dají.

Kolik těchto jídel končí na zdech a na zemi. Kolik toho jídla skončí vydáveného na bryndácích, tričkách a stolech. Kolik ho skončí jen tak v puse s odmítnutím ho polknout. Náš autík, prostě když má stop stav v bříšku a pusince, tak prostě dál nejí, pak ho vše nadavuje. (a může to být po jednom jediném soustu)

Postupem času jsem vypozorovala, že náš Štěpa má rád oblé a kulaté věci, dopomohlo mi k tomu i to, že jeden starší aspík psal o tom, že ho kulaté věci uklidnují (a to jsme ještě neměli diagnózu ale už podezření - nejen kvůli jídlu). Nenutíme, ale zkoušíme, nabízíme. Já taky přeci nestojím o sádlo nebo prejt.

A jednoho krásného dne tvořím kartičky s potravinami, co Štěpa jí, aby si snáze o jídlo řekl/ukázal - oloupané jablko, brambory, spirálkové těstoviny, banán na kolečka, piškoty a droždové knedlíčky.. Co všechny tyhle věci mají společného mimo oblých a kulatých tvarů?

Jsou přeci do žlutých odstínů zbarvené! HEURÉKA.

Mohlo by to být tedy vodítkem pro ostatní rodiče, vyfotit nejlépe na bílém podkladu, nebo najít obrázky na googlu a srovnat vedle sebe to, co vaše dítko jí, třeba pak lépe najdete vodítko a klíč dle kterého váš autík jí.

Náš Štěpa také nejí nikdy dvě věci nebo kombinaci, tedy jí pouze brambory samotné, pouze těstoviny samotné atd.

Ochutnávání je také problém, jsou to malé konzervy ty děti a nic nového nepřipadá v úvahu, i když mě se nedávno povedlo aby klučina ochutnal rizoto. Bylo to taky naposled a ani nevím jak se mi to vlastně povedlo - běhala jsem ale po bytě jako šílenec, obtelefonovala celou rodinu s tou radostnou novinou a pak zase nic :D

Ptáte se, kde tyto děti čerpají živiny, jako jsou bílkoviny, zdravé tuky a zda netrpí avitaminózou?  Některé maminky ze strachu nechávají své děti vyšetřit a většinou jsou naprosto v pořádku. Je třeba brát třeba vitamíny a potravinové doplnky ale tyhle naše děti jsou tak speciální, že kdo ví, co umí načerpat klído ze vzduchu. Je dobré čas od času zkontrolovat u dětské lékařky situaci, vzhledem k tomu, že si tyhle děti svůj jídelníček spíše s věkem zužují, je možné, že z nedostatku živin se nevyvíjí, jak by měly. Případně to může poškodit i vývoj mozku.

Děti s PAS (porucha autistického spektra) mívají často také trávicí potíže, průjmy, zácpy. Někdy vypomůže vyloučení ze stravy některých složek (často jsou děti s PAS alergičtí či intolerantní k bílkovině kravského mléka nebo lepku).

A víte co? Některé tyhle naše děti nemají stopku a snědly by i nohu od stolu, 2 rohlíky nebo 8? Žádný problém. Některé děti kvůli senzitivitě necítí u jídla chuť a potřebují velmi výrazné potraviny jako cibuli, či ostrá jídla. A jsou také děti, které pocit hladu nemají vůbec a jako třeba u nás se stále jídlo připomíná. Jídlo se zkrátka stává něčím, co bude celý život jedním velkým tajemstvím.

Další věcí je samotné jídlo jako činnost. Umí vaše dítě jíst samo, ale přitom u toho vypadá jako válečník a vše okolo vás je špinavé? Co by za to někteří dali. Klidně budu mít oběd na stěně za jednu malou lžičku, kterou si vsune do úst. Štěpa má tři a půl roku a sám se nenají, sám si nevezme do ruky ani kousek jablka, vadí mu dotek jídla na kůži. Štěpu krmíme, když bychom ho nechali zatím jíst samotného, raději i několik dní jíst nebude. Ani lžička, ani vidlička.

Z čeho mám ale obrovskou radost je, že po zhruba půlročním boji jsem vybojovala sezení u stolu - ovšem u nás nefunguje povel "pojd jdeme papat/jíst" ani zavolání "oběd/večeře". U nás se připraví kompletní prostřený stůl pro všechny, u stolu nesmí ještě nikdo sedět a já volám povel "KUCÍÍÍ". Na tento stejně intonační povel kluci vyběhnou. Po dlouhém boji, kdy Štěpa nechtěl a bojkotoval sezení u stolu, hladovění, vztekání se a šílených martýrií, je u stolu vždy jako PRVNÍ.

Usadí se a nechá se nakrmit, nu což, časem nacvičíme i boj s vidličkou a lžičkou.

Když by toho u nás ve stravování bylo málo, tak Štěpa nejí lepek, rozhodli jsme se tak po delším zvažování a zjištování informací o vlivu lepku na nálady dětí. Zkusili jsme to a po třech měsících mohu říci, že ta změna je velmi znát. Snížila se tendence vzteklých záchvatů. Více se usmívá a směje, snaží se "hrát si". Řeknete si, proč se někdo učí hrát a ještě ke všemu dítě? O tom zase příště.

Až budete zase nad svým autíkem sedět a dusit slzy, že to zase nejde a vztek se budete snažit zamáčknout pod zem, myslete na to, že snad pokaždé se najdou rodiny, kde je ta situace podobná, že nejste cvok ale jen milující rodič, který nechce trápit své dítě hromadou sulcu, protože jejich senzitivita je prostě někde úplně jinde. A vy ostatní, neodsuzujte maminku, že ho nevychovala správně, neříkejte věty typu "já bych s ním byla hotová hned". Věřte, že těm dětem může i talíř obyčejnýc špaget připadat jako klubko žížal - a věřím, že na žížale by si málokdo pochutnal.

Anet

Zdroj obrázků: supermamy.maminka.cz a pinterest